19.5.1940
Sestřel č. 1
19.5.1940 se Bohumíru Fürstovi-Fiřtovi podařil opravdu husarský kousek. Svého prvního sestřelu totiž dosáhl ve službách francouzského letectva (Armée de l´Air) při svém prvním ostrém bojovém letu v průběhu 2. světové války.
Po zahájení německé ofenzívy proti Belgii a Holandsku 10.5.1940 bylo zřejmé, že postup Němců bude směřovat dále do Francie. Francie v té době pociťovala akutní nedostatek stíhacích letců i letadel. Proto byl Bohumír Fürst 18.5.1940 přidělen k peruti II./2, dislokované na letišti Plessis Belleville, ca 50 km severovýchodně od Paříže. Úkolem této jednotky byla pomoc při zajištění vzdušné ochrany Paříže před leteckým bombardováním ze strany Luftwaffe. Hned první den po příletu na nové působiště byl určen do bojové akce, při které se dal předpokládat střet s nepřítelem. Ke kontaktu s nepřítelem skutečně došlo a při návratu na domovské letiště se Bohumíru Fürstovi podařil první sestřel nepřátelského letadla.
Pilotovaný letoun:
Morane Saulnier MS-406 C.1, ozn. 659
Sestřelený letoun:
Henschel Hs 126, jedn. 2(H)/23
Osádka:
pilot Lt. Hundt - zraněn
-
Čas sestřelu:
17.15 hod.
Místo sestřelu:
Laon- Soissons, dopad u obce Bellicourt (F)
Popis akce z osobních vzpomínek Bohumíra Fürsta-Fiřta:
"Měli jsme letět na severovýchod, s úkolem hlídkovat v prostoru zavodňovacího kanálu v blízkosti Maginotovy linie.
Naše peruť v počtu 18 letounů odstartovala ráno v pět hodin. Zakroužili jsme nad letištěm a v čistém průzračném vzduchu pomalu nabírali výšku až do 6000 metrů. Letěl jsem na pravém křídle. Obloha byla krásně modrá, bez jediného mráčku, což mi umožňovalo dobré pozorování nejen vzdušného prostoru přede mnou, ale se zalíbením jsem pohlížel i na koberce polí a lesů a na městečka na zemi zahalená v kouřmu.
Když jsme přiletěli nad kanál, byl již bombardován. Zpozoroval jsem, že v hloubce pod námi se prohánějí dvě dvoumotorové Me 110. Samozřejmě, že němečtí stíhači nás také hned zaregistrovali. Protože jejich stroje byly daleko lepší než naše, které převyšovaly zvláště ve stoupavosti, pustili se hned do útoku. Do pěti minut nás napadli zezadu. Naštěstí jsem jednoho z nich včas uviděl, jak střílí zespodu na velitele skupiny. Rychle jsem potlačil a vypálil sérii. Ani jsem si nemohl ověřit, zda jsem jej zasáhl, neboť jsem si náhle uvědomil, že stíhači byli dva a že nevidím druhého. Bez dlouhého rozmýšlení jsem bleskově strhl letoun doleva. Měl jsem skutečně nejvyšší čas a štěstí, protože druhý už na mne zezadu začal taky střílet. Padal jsem prudce vývrtkou, ale cítil jsem, že mne stroj v řídkém vzduchu (boj byl veden v 6000 m) nechce nějak poslouchat a že téměř nereaguje na potlačení. Teprve když výškoměr ukazoval už jen 1000 m, podařilo se mi vybrat stroj z vývrtky.
Na stoupání a let za skupinou nebylo už ani pomyšlení a když jsem krom toho ještě zjistil, že kormidla na mé pohyby nereagují, rozhodl jsem se pro návrat na letiště.
Leč nebylo souzeno, že můj odchod z bojiště bude tak jednoduchý. Sotvaže jsem vyrovnal kurs, zahlédl jsem německý pozorovací letoun Henschel 126, který asi z výšky 500 m fotografoval rozbombardovaný kanál. Využil jsem proto ihned příležitosti a výhody, kterou mi dávala výška mého letu a nic netušícího "fricka" jsem rychle poslal k zemi. V tom okamžiku se na mne vrhly dva Me 110 a tak mi nezbylo nic jiného než stroj potlačit a zmizet jim v kouřmu v údolí.
Teprve po návratu k hangáru jsem zjistil, že šrámy z boje si odnesl i můj letoun. Jak mohl reagovat na potlačení v řídkém vzduchu, když ve výškovém kormidle a ve stabilizační ploše bylo 27 děr po střelách z kulometu."